První myšlenka, která mě napadla při tématu hranice rodičů a dětí, je ta, že se u nás v rodině nikdy hranice nedodržovali, i když se o nich dost mluvilo. Jako dítě jsem to vnímal tak, že sice něco musím, nebo naopak nesmím, ale když se neuděje tak, jak si rodiče přejí, tak se vlastně nic nestane.
Co si vzpomínám do dětství, tak jsem mnohokrát dostal domácí vězení, a to na různě dlouhou dobu. Toto jsem však nikdy nemusel dostát, vždycky jsem totiž rodiče prosil, přemlouval a sliboval, že už to nebo ono nikdy neudělám. Rodiče vždycky ustoupili. No a když moje prosby neplatili na toho rodiče, který zákaz udělil, tak jsem to šel zkusit za tím druhým a zlomil jsem jeho.
Teď když se na to dívám s odstupem času a dokážu se nad tím zamyslet, tak je to pro mě moc moc poučné. Je to přesně opak toho, jak já to ve svém životě chci dělat. Ať je to v rodině, v zaměstnání, nebo kdekoli jinde, je prakticky nemožné to, aby jeden měnil rozhodnutí toho druhého. Protože doma to tak vždycky bylo, otec mi dal domácí vězení nebo jiný zákaz a já, když jsem cítil, že je to rozhodnutí nezvratné a já s tím už u otce nemůžu nic dělat, tak jsem se o to ani nepokusil. Počkal jsem si na to, až nebude doma a pak jsem šel lámat matku, která byla po této stránce trochu lehčí oříšek. Jako dítě jsem se naučil hranice rodičů velmi dobře překračovat a obcházet. Věděl jsem, kde je to nejslabší místo a velmi dobře jsem toho dokázal využít ve svůj vlastní prospěch. Tak tohle byl model mé vlastní rodiny, kdy se hranice nedodržují proto, že dítě ví, jak hranice překročit a že to vlastně ani hranice nejsou.
Vzhledem ke své současné práci pracovního terapeuta v komunitě pro drogově závislé znám ještě jeden nefungující model, a to ten, kdy rodiče samy nedokážou udržet svoje vlastní hranice a rozhodnutí i bez toho, aby je ten druhý chtěl nějakým způsobem obejít. Častokrát se stane ta situace, že k nám nastupuje klient s jasnou zprávou od rodičů, že pokud nedokončí léčbu, tak nemá šanci se vrátit domů, že jej prostě nevemou a basta. Stručné, jasné a v danou chvíli pevné rozhodnutí. Občas se stane to, že klient odejde i když „ví“, že jej otec s matkou domů nevezmou. Po pár dnech se ale dozvídáme, že klient si bydlí v klidu a teple domova a co víc, třeba si ještě v poklidu dál fetuje. Jak taky jinak, když se rozhodl pro léčbu, kterou nedokončil. Proč, když mu dali rodiče „jasně“ poslední šanci? Že by to u nich doma fungovalo tak, jako u nás? Kolik může vlastně člověk dostat posledních šancí?
Já sám jsem dostal od svého otce nespočetně mnoho posledních šancí a myslím, že tyto jakožeposlední šance ovlivnili dost významně můj celý život. Nejvíc mě však ovlivnila poslední šance, která byla poslední. Jak jsem ji poznal? No bylo to dost jednoduché, zjistil jsem, že nemám už žádnou poslední šanci a že žádná už ani nebude. Nebylo tak těžké to rozpoznat. Otec mě vyhodil z domu (bylo mi 27 let), bydlel jsem na ubytovně pryč od své ženy, syna a celé rodiny. Potkal jsem otce na ulici a on mi ani nevěnoval jediný pohled, natož aby mi odpověděl na pozdrav. Čekal jsem, že mi dá zase nějakou poslední šanci a já se budu moct zase vrátit domů tak jako dřív a věci zůstanou při starém s novými pravidly. Můj otec se mnou hrál tuhle tu hru dvacetsedm let a tenkrát poprvé vyhrál. Zřejmě i sám nad sebou. Bylo to v období, kdy jsem bral drogy a nic jiného mě nezajímalo. Můj otec poprvé v životě ustál své rozhodnutí. Nechci ani spekulovat, jak moc to pro něj muselo být těžké, ale jestli bych mu měl mimo jiné za něco v životě opravdu poděkovat, tak je to tato situace, která si myslím a jsem přesvědčen, že mi zachránila život, protože jinak bych se asi fakt ufetoval.
Proto ani vlastně nejsem naštvaný na rodiče klientů, kteří nejsou schopni ustát své vlastní rozhodnutí a pustí si své děti za hranice, které byli přece tak pevně a jasně stanovené. Mám vždycky chuť jim vykřičet, co že to zase dělají a říct tu svoji zkušenost, co mě opravdu pomohla. Mělo by to ale nějaký smysl? Vždyť každý, kdo si stanoví hranice, ať jsou jakékoli, by je měl rozeznat sám, pak je může dodržovat. Nemůžu dát přece někomu něco najevo jasně, když já to vidím přes mlhu, nebo to přes tu mlhu vůbec nevidím. K čemu by vlastně měli hranice mezi rodičema a dětma sloužit a jaký by měli mít pozitivní význam? K čemu jsou vlastně všechny ty příkazy a zákazy? To je vlasně pořád jenom dávej pozor, tohle nesmíš, musíš, nedělej to, nezlob maminku, tatínka atd… Nejhorší věta od rodičů, kterou může dítě slyšet je asi tato - KDYŽ NEBUDEŠ HODNÝ A NEBUDEŠ POSLOUCHAT, TAK TĚ NEBUDEME MÍT RÁDI. No je to fakt děsná blbost, ale ne každý dospělý má tu moc a šanci změnit své chování, které mu dali jeho rodiče do vínku. Kdoví, zda bych se někdy nad takovýma věcma zamýšlel, kdyby nebylo mé závislosti na drogách a já se na své cestě životem nedostal až sem. No ale život se nežije na kdyby a já jsem tady takový jaký dneska jsem a tak to má být.
Když jsme na předminulém výcviku měli simulaci rodiny na téma „hranice“, kdy jsem byl já Matůš z rodiny žijící se svou matkou (Katka) a se svým otcem (Tomáš) v Kanadě a Lidka byla holka žijící se svými rodiči v Praze. Nebylo to teda celé jenom o hranicích a prolínala se tam i jiná témata, předávání poselství dalším generacím, jednání s dítětem jako s někým, kdo nám není rovným partnerem. Hodně jsem nad touto scénkou přemýšlel i po tom výcviku, ale i mimo něj se mi vybaví nějaké věci. Když jsem si zvolil toto téma, tak jsem nevěděl, o čem že budu vlastně psát, ale tuhle scénku jsem tam měl na paměti jako první. Jednou jsem tohle viděl na rodičovském setkání, kdy to dělali Hanka s Milanem pro rodiče klientů. To tenkrát bylo takové první procitnutí, ale teď, když jsem si v tom mohl zahrát a procítit si to sám, tak to bylo daleko silnější a poučnější. Nejsilnější pro mě bylo to, že jsem se cítil spíše jako mrzák, než jako dítě, o které někdo pečuje. To věčné omezení, to bylo až k zbláznění. No nejvíce to bylo podle mě silné pro toho puberťáka, který si myslí, že je už vlastně dospělý a rodiče se o něj starají přesně tak, jak se o něj starali, když mu bylo půl roku a teprve se učil lozit. Pro skorodospěláka je to tak strašně ponižující, že svoje rodiče musí zákonitě nenávidět. Tak si teď kladu otázku, co je vlastně správné? Dítě od malička poučovat a sekýrovat s tím, že já přece vím, co je pro něj to nejlepší, nebo nechat dítěti absolutní svobodu, která v dětském a pubertálním věku nebude ničím jiným, než samotnou anarchií?
V souvislosti s tímto se mě vybavila jedna historka, kterou mi vyprávěla moje kamarádka. Je humorná, ale taky skrývá odpověď na moji druhou část otázky.
„Kamarádka jednou jela tramvají a sledovala jednu maminku s malým klukem, který seděl naproti jedné paní a pořád ji kopal do holeně. Paní žádala maminku, aby svému synkovi domluvila, že ji to bolí. No a maminka paní odpověděla, že svému dítěti nechává svobodu a že jej vychovává vždy tak, ať si dělá co zrovna chce. No a nad touto trojicí stál mladík, který malému milému chlapci zamotal do vlasů žvýkačku. Zděšená maminka samozřejmě začala ječet na výrostka, co že to má znamenat a proč to dělá? No a na to jí mladík odpověděl, že jej taky doma vždycky vychovávali tak, aby se cítil svobodně a aby si vždycky dělal co chce!!!“
Takže absolutní svobodu taky ne. Kde se ale jako rodiče máme kruci naučit vychovávat svoje děti, když to ani naši rodiče zřejmě neuměli? Je to tak paradoxní, že rodiče chtějí pro své děti vždycky to nejlepší a ve víře, že jim pomáhají, jim tolik moc ubližují a omezují je ve zdravém růstu, že se tomu až nechce věřit. Sám jsem již jednou otcem a doufám, že jím budu za nedlouho podruhé, ale i přesto, že vím, kde můj otec dělal chyby, přesto, že jsem prošel dost intenzivní terapií, tak přesto já se chovám úplně stejně. Pracuji na tom už asi pět let, ale jsou pořád chvíle, kdy se chovám absolutně stejně jako můj otec, jenom s tím rozdílem, že se o svých chybách dozvídám já sám od sebe a pomaloučku je posouvám. Ten proces je ale tak pomalý, že mám obavu z toho, že až budu aspoň z poloviny tam, kde chci být, tak budou moje děti v důchodu. Teď mě napadá, že já sám sebe dostkrát omluvím tím, že jsem unavený a proto teď ne a pod. Hodně pravidel, aspoň mě se to tak jeví, slouží spíše dospělým pro jejich pohodlí a komfort, než aby prospívali dětem, kterým by mohli v určitých směrech pomoct posunovat je na té spirále života nahoru, ne je brzdit. Dle mého názoru by měl být rodič ten kdo dítěti stojí po boku a je mu na blízku, když potřebuje pomoct, ať je to při prvních krůčcích, nebo při řešení „obrovských“ problémů v pubertě.
Toto téma je dost silně propojené s jiným tématem, které se mi tady dost míchá, a to jsou rodinné mapy, ve kterých se krásně rodiná pravidla a hranice objevují a předávají z generace na generaci. Je to až s podivem, kolik si toho neseme sebou od našich předků, které jsme třeba ani nikdy nemohli vidět.
Celou dobu se tady věnuji spíše hranicím rodičů, které by měli dodržovat a respektovat děti, ale je to dost složitý problém taky i v opačném pořadí. Tedy hranice dětí, které by měli respektovat rodiče. No a zase jsem se vrátil do dětství, kdy jsem se marně snažil si prosadit takovou přirozenou věc, jako je svoje soukromí. To měl být vlastně náš pokoj, který jsem měl dohromady s bratrem. Vždycky jsem měl sen, že to bude pokoj podobný těm, které jsem vídal u svých kamarádů a kamarádek, tedy plakáty a různé „moc důležité věci“. No ale moji rodiče měli zase vidinu toho „krásného“ uhlazeného pokojíčku vymalovaného na bílo. No hrůza! Samozřejmě rodiče jako ti moudřejší, kteří nepřipouští diskusi s dětma, vyhráli a pokoj zůstal bez plakátů a na bílo až do doby asi před dvěma lety. Výsledek byl ten, že rodiče sice měli přesně to, co chtěli, ale já jsem pokoj nikdy nevnímal jako místečko, kde se můžu uchýlit a být chvíli sám. Vždycky to pro mě byla jenom ta místnost, kde jsem chodil přespat. Cítil jsem obrovskou nespravedlnost a záviděl jsem těm kamarádům, kteří měli přesně to, co jsem já mít nemohl a to jenom proto, že to moji rodiče nechtěli. Vždy jsem si mohl být jistý, že mi klidně vlezou do šuplíku, kde jsem měl svoje věci a klidně mi vyhodí něco, co se jim zdá zbytečné a co mi tam dělá nepořádek. Nikdy mě a moje hranice co se týče soukromí a mích osobních věcí nerespektovali. Je to asi dva roky zpět, když jsme byli s bratrem na jednom z našich výletů na kole. Vrátili jsme se domů a já jsem ve svém bytě našel rozbalený dopis z banky. Zrovna u nás byla matka a tak si musela vyslechnout hodně nepěkných a nekongruentních slov i přesto, že dopis otevřel otec. Tomu jsem to pak taky musel vytmavit a dost důrazně říct, že takhle teda ne, tohle je ze mýma hranicema a to už dost daleko. Od té doby mám pocit, že je to s mým soukromím jinak. Jednou mi totiž otec telefonoval, že mi k nim přišel nějaký dopis a jestli to prý může rozbalit, že je to na moje jméno.
Je ale dost divné, že můj bratr, který je o šest a půl roku mladší, neměl nikdy takovéto problémy s prosazením si svého soukromí. Mám totiž pocit, že v případě, když si domů začal vodit holku. To jsem totiž nikdy neměl jistotu, že otec klidně otevře dveře a to bez zaklepání. Vždycky jsem si myslel a tvrdil jsem to, že ti mladší to mají v životě lehčí proto, že my starší jim vyšlapeme cestičku a oni se pak jenom vezou. Je ale ovšem pravda to, že jsem si to nikdy v té pozici toho mladšího nevyzkoušel. Možná to pro bratra nebylo až tolik důležité a netlačil tolik na naše rodiče, nebo se rodiče vyvinuli nějaký kus dopředu. Taky jsem to nebyl já a byl to můj bratr mýma očima. Kdybych se jej zeptal, jestli to vnímal jak já jsem to viděl, odpověděl by mi třeba jinak.
Rodina je vlastně základ všeho lidského soužití a tedy v rodině se učíme většině svého chování k okolnímu světu a lidem v něm. Tedy učíme se i to rozeznávat hranice, respektovat je, stavět si je a v neposlední ředě je také měnit. Já mám pocit, že jsem se v rodině dobře naučil hranice nerespektovat a často je porušovat a to se mi už hodněkrát v životě nevyplatilo. Hranice by měli sloužit k jasnému vymezení si životních prostor, postojů, názorů a osobní tolerance vůči druhým a sebe samému.
Co si vzpomínám do dětství, tak jsem mnohokrát dostal domácí vězení, a to na různě dlouhou dobu. Toto jsem však nikdy nemusel dostát, vždycky jsem totiž rodiče prosil, přemlouval a sliboval, že už to nebo ono nikdy neudělám. Rodiče vždycky ustoupili. No a když moje prosby neplatili na toho rodiče, který zákaz udělil, tak jsem to šel zkusit za tím druhým a zlomil jsem jeho.
Teď když se na to dívám s odstupem času a dokážu se nad tím zamyslet, tak je to pro mě moc moc poučné. Je to přesně opak toho, jak já to ve svém životě chci dělat. Ať je to v rodině, v zaměstnání, nebo kdekoli jinde, je prakticky nemožné to, aby jeden měnil rozhodnutí toho druhého. Protože doma to tak vždycky bylo, otec mi dal domácí vězení nebo jiný zákaz a já, když jsem cítil, že je to rozhodnutí nezvratné a já s tím už u otce nemůžu nic dělat, tak jsem se o to ani nepokusil. Počkal jsem si na to, až nebude doma a pak jsem šel lámat matku, která byla po této stránce trochu lehčí oříšek. Jako dítě jsem se naučil hranice rodičů velmi dobře překračovat a obcházet. Věděl jsem, kde je to nejslabší místo a velmi dobře jsem toho dokázal využít ve svůj vlastní prospěch. Tak tohle byl model mé vlastní rodiny, kdy se hranice nedodržují proto, že dítě ví, jak hranice překročit a že to vlastně ani hranice nejsou.
Vzhledem ke své současné práci pracovního terapeuta v komunitě pro drogově závislé znám ještě jeden nefungující model, a to ten, kdy rodiče samy nedokážou udržet svoje vlastní hranice a rozhodnutí i bez toho, aby je ten druhý chtěl nějakým způsobem obejít. Častokrát se stane ta situace, že k nám nastupuje klient s jasnou zprávou od rodičů, že pokud nedokončí léčbu, tak nemá šanci se vrátit domů, že jej prostě nevemou a basta. Stručné, jasné a v danou chvíli pevné rozhodnutí. Občas se stane to, že klient odejde i když „ví“, že jej otec s matkou domů nevezmou. Po pár dnech se ale dozvídáme, že klient si bydlí v klidu a teple domova a co víc, třeba si ještě v poklidu dál fetuje. Jak taky jinak, když se rozhodl pro léčbu, kterou nedokončil. Proč, když mu dali rodiče „jasně“ poslední šanci? Že by to u nich doma fungovalo tak, jako u nás? Kolik může vlastně člověk dostat posledních šancí?
Já sám jsem dostal od svého otce nespočetně mnoho posledních šancí a myslím, že tyto jakožeposlední šance ovlivnili dost významně můj celý život. Nejvíc mě však ovlivnila poslední šance, která byla poslední. Jak jsem ji poznal? No bylo to dost jednoduché, zjistil jsem, že nemám už žádnou poslední šanci a že žádná už ani nebude. Nebylo tak těžké to rozpoznat. Otec mě vyhodil z domu (bylo mi 27 let), bydlel jsem na ubytovně pryč od své ženy, syna a celé rodiny. Potkal jsem otce na ulici a on mi ani nevěnoval jediný pohled, natož aby mi odpověděl na pozdrav. Čekal jsem, že mi dá zase nějakou poslední šanci a já se budu moct zase vrátit domů tak jako dřív a věci zůstanou při starém s novými pravidly. Můj otec se mnou hrál tuhle tu hru dvacetsedm let a tenkrát poprvé vyhrál. Zřejmě i sám nad sebou. Bylo to v období, kdy jsem bral drogy a nic jiného mě nezajímalo. Můj otec poprvé v životě ustál své rozhodnutí. Nechci ani spekulovat, jak moc to pro něj muselo být těžké, ale jestli bych mu měl mimo jiné za něco v životě opravdu poděkovat, tak je to tato situace, která si myslím a jsem přesvědčen, že mi zachránila život, protože jinak bych se asi fakt ufetoval.
Proto ani vlastně nejsem naštvaný na rodiče klientů, kteří nejsou schopni ustát své vlastní rozhodnutí a pustí si své děti za hranice, které byli přece tak pevně a jasně stanovené. Mám vždycky chuť jim vykřičet, co že to zase dělají a říct tu svoji zkušenost, co mě opravdu pomohla. Mělo by to ale nějaký smysl? Vždyť každý, kdo si stanoví hranice, ať jsou jakékoli, by je měl rozeznat sám, pak je může dodržovat. Nemůžu dát přece někomu něco najevo jasně, když já to vidím přes mlhu, nebo to přes tu mlhu vůbec nevidím. K čemu by vlastně měli hranice mezi rodičema a dětma sloužit a jaký by měli mít pozitivní význam? K čemu jsou vlastně všechny ty příkazy a zákazy? To je vlasně pořád jenom dávej pozor, tohle nesmíš, musíš, nedělej to, nezlob maminku, tatínka atd… Nejhorší věta od rodičů, kterou může dítě slyšet je asi tato - KDYŽ NEBUDEŠ HODNÝ A NEBUDEŠ POSLOUCHAT, TAK TĚ NEBUDEME MÍT RÁDI. No je to fakt děsná blbost, ale ne každý dospělý má tu moc a šanci změnit své chování, které mu dali jeho rodiče do vínku. Kdoví, zda bych se někdy nad takovýma věcma zamýšlel, kdyby nebylo mé závislosti na drogách a já se na své cestě životem nedostal až sem. No ale život se nežije na kdyby a já jsem tady takový jaký dneska jsem a tak to má být.
Když jsme na předminulém výcviku měli simulaci rodiny na téma „hranice“, kdy jsem byl já Matůš z rodiny žijící se svou matkou (Katka) a se svým otcem (Tomáš) v Kanadě a Lidka byla holka žijící se svými rodiči v Praze. Nebylo to teda celé jenom o hranicích a prolínala se tam i jiná témata, předávání poselství dalším generacím, jednání s dítětem jako s někým, kdo nám není rovným partnerem. Hodně jsem nad touto scénkou přemýšlel i po tom výcviku, ale i mimo něj se mi vybaví nějaké věci. Když jsem si zvolil toto téma, tak jsem nevěděl, o čem že budu vlastně psát, ale tuhle scénku jsem tam měl na paměti jako první. Jednou jsem tohle viděl na rodičovském setkání, kdy to dělali Hanka s Milanem pro rodiče klientů. To tenkrát bylo takové první procitnutí, ale teď, když jsem si v tom mohl zahrát a procítit si to sám, tak to bylo daleko silnější a poučnější. Nejsilnější pro mě bylo to, že jsem se cítil spíše jako mrzák, než jako dítě, o které někdo pečuje. To věčné omezení, to bylo až k zbláznění. No nejvíce to bylo podle mě silné pro toho puberťáka, který si myslí, že je už vlastně dospělý a rodiče se o něj starají přesně tak, jak se o něj starali, když mu bylo půl roku a teprve se učil lozit. Pro skorodospěláka je to tak strašně ponižující, že svoje rodiče musí zákonitě nenávidět. Tak si teď kladu otázku, co je vlastně správné? Dítě od malička poučovat a sekýrovat s tím, že já přece vím, co je pro něj to nejlepší, nebo nechat dítěti absolutní svobodu, která v dětském a pubertálním věku nebude ničím jiným, než samotnou anarchií?
V souvislosti s tímto se mě vybavila jedna historka, kterou mi vyprávěla moje kamarádka. Je humorná, ale taky skrývá odpověď na moji druhou část otázky.
„Kamarádka jednou jela tramvají a sledovala jednu maminku s malým klukem, který seděl naproti jedné paní a pořád ji kopal do holeně. Paní žádala maminku, aby svému synkovi domluvila, že ji to bolí. No a maminka paní odpověděla, že svému dítěti nechává svobodu a že jej vychovává vždy tak, ať si dělá co zrovna chce. No a nad touto trojicí stál mladík, který malému milému chlapci zamotal do vlasů žvýkačku. Zděšená maminka samozřejmě začala ječet na výrostka, co že to má znamenat a proč to dělá? No a na to jí mladík odpověděl, že jej taky doma vždycky vychovávali tak, aby se cítil svobodně a aby si vždycky dělal co chce!!!“
Takže absolutní svobodu taky ne. Kde se ale jako rodiče máme kruci naučit vychovávat svoje děti, když to ani naši rodiče zřejmě neuměli? Je to tak paradoxní, že rodiče chtějí pro své děti vždycky to nejlepší a ve víře, že jim pomáhají, jim tolik moc ubližují a omezují je ve zdravém růstu, že se tomu až nechce věřit. Sám jsem již jednou otcem a doufám, že jím budu za nedlouho podruhé, ale i přesto, že vím, kde můj otec dělal chyby, přesto, že jsem prošel dost intenzivní terapií, tak přesto já se chovám úplně stejně. Pracuji na tom už asi pět let, ale jsou pořád chvíle, kdy se chovám absolutně stejně jako můj otec, jenom s tím rozdílem, že se o svých chybách dozvídám já sám od sebe a pomaloučku je posouvám. Ten proces je ale tak pomalý, že mám obavu z toho, že až budu aspoň z poloviny tam, kde chci být, tak budou moje děti v důchodu. Teď mě napadá, že já sám sebe dostkrát omluvím tím, že jsem unavený a proto teď ne a pod. Hodně pravidel, aspoň mě se to tak jeví, slouží spíše dospělým pro jejich pohodlí a komfort, než aby prospívali dětem, kterým by mohli v určitých směrech pomoct posunovat je na té spirále života nahoru, ne je brzdit. Dle mého názoru by měl být rodič ten kdo dítěti stojí po boku a je mu na blízku, když potřebuje pomoct, ať je to při prvních krůčcích, nebo při řešení „obrovských“ problémů v pubertě.
Toto téma je dost silně propojené s jiným tématem, které se mi tady dost míchá, a to jsou rodinné mapy, ve kterých se krásně rodiná pravidla a hranice objevují a předávají z generace na generaci. Je to až s podivem, kolik si toho neseme sebou od našich předků, které jsme třeba ani nikdy nemohli vidět.
Celou dobu se tady věnuji spíše hranicím rodičů, které by měli dodržovat a respektovat děti, ale je to dost složitý problém taky i v opačném pořadí. Tedy hranice dětí, které by měli respektovat rodiče. No a zase jsem se vrátil do dětství, kdy jsem se marně snažil si prosadit takovou přirozenou věc, jako je svoje soukromí. To měl být vlastně náš pokoj, který jsem měl dohromady s bratrem. Vždycky jsem měl sen, že to bude pokoj podobný těm, které jsem vídal u svých kamarádů a kamarádek, tedy plakáty a různé „moc důležité věci“. No ale moji rodiče měli zase vidinu toho „krásného“ uhlazeného pokojíčku vymalovaného na bílo. No hrůza! Samozřejmě rodiče jako ti moudřejší, kteří nepřipouští diskusi s dětma, vyhráli a pokoj zůstal bez plakátů a na bílo až do doby asi před dvěma lety. Výsledek byl ten, že rodiče sice měli přesně to, co chtěli, ale já jsem pokoj nikdy nevnímal jako místečko, kde se můžu uchýlit a být chvíli sám. Vždycky to pro mě byla jenom ta místnost, kde jsem chodil přespat. Cítil jsem obrovskou nespravedlnost a záviděl jsem těm kamarádům, kteří měli přesně to, co jsem já mít nemohl a to jenom proto, že to moji rodiče nechtěli. Vždy jsem si mohl být jistý, že mi klidně vlezou do šuplíku, kde jsem měl svoje věci a klidně mi vyhodí něco, co se jim zdá zbytečné a co mi tam dělá nepořádek. Nikdy mě a moje hranice co se týče soukromí a mích osobních věcí nerespektovali. Je to asi dva roky zpět, když jsme byli s bratrem na jednom z našich výletů na kole. Vrátili jsme se domů a já jsem ve svém bytě našel rozbalený dopis z banky. Zrovna u nás byla matka a tak si musela vyslechnout hodně nepěkných a nekongruentních slov i přesto, že dopis otevřel otec. Tomu jsem to pak taky musel vytmavit a dost důrazně říct, že takhle teda ne, tohle je ze mýma hranicema a to už dost daleko. Od té doby mám pocit, že je to s mým soukromím jinak. Jednou mi totiž otec telefonoval, že mi k nim přišel nějaký dopis a jestli to prý může rozbalit, že je to na moje jméno.
Je ale dost divné, že můj bratr, který je o šest a půl roku mladší, neměl nikdy takovéto problémy s prosazením si svého soukromí. Mám totiž pocit, že v případě, když si domů začal vodit holku. To jsem totiž nikdy neměl jistotu, že otec klidně otevře dveře a to bez zaklepání. Vždycky jsem si myslel a tvrdil jsem to, že ti mladší to mají v životě lehčí proto, že my starší jim vyšlapeme cestičku a oni se pak jenom vezou. Je ale ovšem pravda to, že jsem si to nikdy v té pozici toho mladšího nevyzkoušel. Možná to pro bratra nebylo až tolik důležité a netlačil tolik na naše rodiče, nebo se rodiče vyvinuli nějaký kus dopředu. Taky jsem to nebyl já a byl to můj bratr mýma očima. Kdybych se jej zeptal, jestli to vnímal jak já jsem to viděl, odpověděl by mi třeba jinak.
Rodina je vlastně základ všeho lidského soužití a tedy v rodině se učíme většině svého chování k okolnímu světu a lidem v něm. Tedy učíme se i to rozeznávat hranice, respektovat je, stavět si je a v neposlední ředě je také měnit. Já mám pocit, že jsem se v rodině dobře naučil hranice nerespektovat a často je porušovat a to se mi už hodněkrát v životě nevyplatilo. Hranice by měli sloužit k jasnému vymezení si životních prostor, postojů, názorů a osobní tolerance vůči druhým a sebe samému.
Rýša
účastník dlhodobého výcviku IVS
(uverejnené so súhlasom autora)
účastník dlhodobého výcviku IVS
(uverejnené so súhlasom autora)
0 comments:
Zverejnenie komentára